Přišel čas, kdy nastupuji do pětiměsíčního masérského kurzu v Praze. Je 6. února. Z domova jsme museli vyrazit už před dvanáctou. Pokračujeme žlutým autobusem Student Agency z Brna. Cesta trvá dvě a půl hodiny.

Na Florenci čekáme správce, který nás doveze i s dalšími nevidomými na středisko Dědina.

Uplyne další hodinka. Konečně odjíždíme z autobusového nádraží. Autem je to na Dědinu asi čtyřicet minut. Cítíme velkou úlevu, když otvíráme dveře a vystupujeme. Je podvečer. Odbyla osmnáctá. Napadlo pořádně sněhu. Dobrých patnáct centimetrů.

Césarek se venčí a válí v bílé peřině. Jdeme se ubytovat. Pokoj je pro dva. Vlastní i verandu. Můj čtyřnohý doprovod se navečeří. Chce jít na ten již zmiňovaný balkón. Tam výhružně vrčí. Slyším ho prvně tak nepřátelsky reagovat. Snažím se přijít na to proč. Ale není tam vůbec nic. Tak ho zavírám dovnitř. Později na to přijdu. Zřejmě se viděl ve skle, které bylo usazené v zábradlí. Můj kolega, který bude se mnou na pokoji dojede až v pondělí. Chystám pelíšek. Césarek si vyskočí na ustlanou pohovku.

To mu zakazuji. Unavený z cesty jdu brzo spát. Ráno kontroluji psa na pelíšku. Není tam. Sáhnu na druhou postel. Vida, tady leží natažený. Jak dlouhý, tak široký. Pohladím ho. Řeknu, že se tohle nedělá, když to má zakázáno. Pokorně sleze dolů. Ulehá na své místečko.

Dozvím se bohužel, že na učebnu nesmím brát psa sebou. Studujeme od osmi až do sedmnácti hodin. Je nás opravdu pět a jeden hafan. Samí kluci, ani jedna žena. Aspoň nemá kdo narušovat partu. Necelých čtyřicet minut na oběd, kdy můžu Césarka vyvenčit.

Je mi ho líto. Musí být skoro pořád zavřený na pokoji. Bude mít možnost se jen krátce proběhnout v delších přestávkách. Po celodenním snažení do sebe nacpat vědomosti se najíme a i pes dostane své granule.

Naučit se tolik latinských slůvek, to snad nemyslí vážně. Máme deset předmětů. Je to: psychologie, somatologie, balneologie, první pomoc, latina, chirurgie, patologie, masáže, základy veřejného zdravotnictví, epidemiologie. Vyučují nás profesoři z vysokých škol. Jsou již na zaslouženém odpočinku, ale chtějí být ještě užiteční. Dále máme jednoho mladého doktora a profesorku ve středním věku. Ta připomínala hlasem herečku z filmu Byl jednou jeden polda. Jedná se o tu představitelku role, jenž ztvárnila promovanou psycholožku Kudlákovou. Hned zpočátku musíme zvládnout celou lidskou kostru popsat i latinsky. Ze somatologie máme mladého doktora.

Mluví na nás, jako na mediky. Chrlí to ze sebe a pak obchází nevidomé. Vše nám na maketách ukazuje. Sranda je, když se zeptá jestli tomu rozumíme. Většina na něho kouká s otevřenou pusou. Jen Míra vždy kýve hlavou na souhlas. Jenže on tou hlavou kýve stále. Vůbec tomu nerozumí. Nahráváme si učební látku na diktafon. Učíme se z poslechu kazet. Uplynuly už dva dny.

Třetí den dojdu do pokoje. Přezouvám se a hledám psa. Kde může být?

Slyším jen funění. Šmátrám před sebou na zemi. Sedím na pelesti a uvědomuji si hlasité dýchání někde za mnou. Otočím se a naleznu sedět Césarka na mojí válendě.

Ani se nemohu na něho zlobit. Pohladím ho. Řeknu co má zakázáno. Od té doby mi na postel už nikdy nevlezl. Právě oslavil dva roky svého psího života.

Venku se skamarádí s labradorem Matějem. Vzniká láska na první pohled.

Matěj je o tři měsíce mladší. S oblibou líže Césarovi uši. Pokaždé spolu blbnou, skotačí, dovádějí.

V pátek odpoledne jedeme domů. Nabalit čisté prádlo, granule, vyprat. Hlavně se učit. Provětrat pořádně hlavu a Césara. Dlouhé vycházky mu chybějí, tak mu aspoň něco nahradit.

V neděli opět do hlavního města. V Brně nás čeká moje současná přítelkyně. Cézi samou radostí vyskakuje metr vysoko. Jako by měl na všech nohou péra. Naše sluníčko nám věnuje čtyřicet minut a doprovodi na autobus. Není vůbec nadšená, že budu tak dlouho v Praze.

V dopravním prostředku se slečna co roznáší nápoje a stará se o pasažéry více zabývá mým psem, než ostatníma.

Aspoň třikrát mu donese v kelímku vodu. Dny běží a jednou kolega Méďa si jde vybrat peníze. Venčím zrovna Césarka. Ten nás bere všechny, jako smečku. Jde proto s Méďou. Kolega je malý, obtloustlý nevidomý. Dojde na poštu a netuší, že můj čtyřnohý průvodce je tam s ním.

Samozřejmě neví, že by se mohl více zajímat o psa, který nemá majitele, ovšem je vodicí. Takže na dotaz paní za přepážkou ho nezná. Volají na něj městskou policii.

Zatím zděšeně hledám svého věrného čtyřnohého kamaráda. Nepřetržitě na něho křičím. Doběhne za mnou zdravotní sestra. Nabídne svou pomoc. Můj křik ji prý nedal, tak nechala oběda. Rychle došla. Pátráme a ptáme se všech kolem, jestli neviděli vodicího psa. Jeden pán nám sdělí, že šel na poštovní úřad s nevidomým tlustým chlapem. Nevím, že by měl můj pes kreditní kartu, nebo finanční účet, tak proč by tam chodil? Běžíme na místo konání peněžní transakce, kterou provádí snad jen Méďa. Za okamžik mi padá kámen ze srdce. Césarek se ke mne hlásí a je šťastný. Zatím ho drží nějaký mužský. Řekl mi, že ho chtěl odvést do útulku. Skoro mu nadám, že je blbý když si mohl všimnout, že je to vodicí pes. Taky je zde rekvalifikační středisko pro nevidomé, tak by se tam asi měl zeptat. Navíc vidí známku s jménem psa a telefonem na jeho majitele.

Ten člověk mě dožral. Odpověděl, že má takové instrukce. To musíte být fakt úplně magor. Zdravotní sestra do mě drcla. Upozornila taktně, že se bavím s příslušníkem policie. Nezbývá než poděkovat. Vzít Césarka a nohy na ramena. Takže jsem neobědval. Na odpoledním vyučování mám hrozný hlad. Zrovna dneska je oblíbená latina. Profesor zkouší. Dělá si poznámky do deníčku. Méďa normálně nahlas chrápe. Potichu se chechtáme. Učitel ho vyvolá. Méďa v klidu spí. Asi ho unavila cesta na poštu a zpět. I profesor se začne smát. Kluci ho budí. Učitel je okřikne, ať ho nechají. Prý je to nemoc. Neví, jak tento chlapík chce masírovat, když musí spát i ve dne. Profesor je hodný i když nahluchlý. Toho se dá využít, že si můžeme napovídat. Má to i nevýhody. Zrovna jsem zodpověděl otázku správně. Pan učitel mě špatně slyšel. Řekl, že nemám pravdu. Kluci mi šeptají pitomost. Opakuji blbost nahlas. Tu bohužel slyšel dobře. Od této doby si na mě zasedl. Naštěstí se už nezkoušelo. Jen se probírala další látka a nahrávali si ji na kazety. Méďa spokojeně chrápal, takže byl i též nahrán s učivem. Hurá, dočkali se maséři i večeře. V pátek jedu ráno domů. Při cestě autobusem z Prahy mě šofér nechce s chlupáčem svézt. Je se mnou také správce, který nás zatím ještě vozí na Florenc. Vysvětlil panu řidiči, že podle zákona musí vzít nevidomého se psem. Ten se ani nedohadoval. Jen pronesl: Když je to podle zákona, tak to musím.

Doma čas moc rychle uteče a zase jedeme nazpátky. Sotva stačím vyprat, nabalit granule, čisté prádlo, něco se naučit a provětrat chlupáče. Je až úžasné, jak César poslechne, když mu řeknu, aby udělal potřebu, protože pojede z Brna dvě a půl hodiny. Hned na travičce vše vykoná. Můžeme být oba klidní. Jen mužský, co mi vše o venčení sdělil, nevěřícně kroutí hlavou.

Už nás ve žlutém autobusu znají. Dobře se i o nás starají.

César, loupežník, ukradl nějakému ukrajinci klobásu. Když si na ní pochutnal, tak ten pacholek se zase tulil k děvčatům. Většinou sedíme na pětce sedadel vzadu. Přesně uprostřed. Můj pes si lehal přede mnou a před schodek, který v zadu je. Tam bylo pro něho nejlepší místečko při našem cestování.

Domluvil jsem si s profesory, že budu brát Césarka sebou na vyučování. Nevadí jim to.

Panu docentovi psychologie vždy sní celou svačinku. Za tohle asi jedničku nedostanu. Známku jsem měl mezi jedničkou a dvojkou, takže za svačinku byla dvojka.

Pak nás nachytala naše vedoucí. Přísně mi zakázala mít na učebně psa.

Čeká ho opět samota na pokoji. V poledne ho venčím. Můj spolubydlící Céziho zavře na balkóně. Když dojdeme po večeři, hledám psa. Otevřu dveře na terasu a César mě vítá a štěká. To nám určitě nadává. Konečně slyším jeho nádherný, hluboký štěkot. Kolega Petr se vyznamenal ještě jednou. Odpoledne míváme první pomoc s paní profesorkou. Věk tak padesát let. Je kuřačka a někdy přichází dříve. S kluky si jde zapálit před učebnu. Dolítne Petr. Začne ji imitovat. Jdeme si ho poslechnout. Můj spolubydlící stojí za katedrou a snaží se napodobit promovanou psycholožku Kudlákovou. Vůbec ho nenapadne, že je tady. Marně mu to říkáme, nevěří nám. Dál se předvádí a blbne. Až na něho paní profesorka promluví, tak se začne omlouvat. Naštěstí je to žena se smyslem pro humor. To dokázala tím, že se jen s námi zasmála a Petra nepotrestala. Dokonce probíráme i v tomto předmětu porod. Kudlákovou máme ještě ze základů veřejného zdravotnictví. Další noc toho moc též nenaspím. Kolega si poslouchá přehrávač MP3 discmana. To by nevadilo, kdyby si netloukl rukou do peřiny. Rány mě vzbudí. Jdu mu říct, aby bubnování zanechal. Neslyší mě, tak do něho drcnu. Myslí si, že je to pes a reaguje slovem „jedeš“. Je to vůl. Jdu spát.

V pátek mají kluci psaní na stroji. Odpoledne se rozjíždějí do svého bydliště. Kurz psaní mám naštěstí už z Brna za sebou. Mohu tedy odjíždět ve čtvrtek večer, nebo v pátek za ranního kuropění. Tentokrát musím cestovat až ráno. Slečna na nádraží mi prodává lístek. „Jedu, prosím, se psem“, oznámím ji.

„Ale psy vozíme jen, jestli se vejde do kabele“.

„Tohle je vodicí pes“.

„To nevadí. Dáte ho do tašky?“

 Představa, že bych se snažil nacpat čtyřicet tři kila těžkého chlupáče do zavazadla mě rozesmála. Dívka se napřed nad tím pohoršila, ale když uviděla Césarka, tak se usmála a lístek nám prodala. Jinak s cestováním již problémy nebyly. Přestože je zima, kromě jediné jízdy, kdy řidič měnil kolo, byli jsme pokaždé včas na místě. Z kluků to mám domů nejdál. Zabere to skoro pět a půl hodiny.

Bydlení ve středisku Dědina mého psa asi moc nebavilo. Několikrát mi odnesl někam pantofli. Dalo mě hodně práce, abych ho donutil ji hledat. Někdy ji donesl, ale převážně zbylo na mne papuč najít. V době našeho kurzu se rekonstruovaly koupelny. Vždy to trvalo skoro čtrnáct dní. Všude v pokoji bylo plno prachu a podmínky takřka bojové. Mělo to jen jednu výhodu, že César měl společnost. Zedníci se dokonce dělili s chlupáčem o svačinku.

Naštěstí měl také svého kamaráda Matěje. Když jsem z dálky slyšel volat jeho jméno, už byl nějakou dobu s námi. Panička labradora doběhla pět minut po něm. Oddychovala a pravila, že tušila, že bude tady. Vykládala o svém psu, že když jdou v létě na rybník se koupat, tak všechny zachraňuje. Vytahuje lidi z vody. Oni o to však v tom vedru nestojí.

Další jejich společný psí kamarád byl Artuš. Úplně jako tři mušketýři. Spolubydlící má geniální sluchovou paměť. Stačí mu slyšet jednou učební látku a skoro celou si ji pamatuje. Posmívá se nám, že kde jsme byli, že učivo neumíme. Dost mě pomohlo, že se mnou studoval a vše procvičoval. Méďa si musí dohrávat probranou látku na kazety. Jelikož většinou chrápe a nezaznamená si to do diktafonu. Na učebně je přes celou noc, kde spí na lehátku. Nahrává přes mikrofon. Nechápeme, jak se z toho pak může učit, když chrápání přehluší i hlas vyučujícího.

Jednou se chystám ráno venčit. Doběhne za mnou mladá praktikantka. Prosím Vás, on mi sebral pití. Nechápu, jako kdo a jaké pití? V automatu si koupila půllitrovou limonádu. Jakmile vypadla, tak ji César vzal. Došel za mnou. Omlouvám se dívce. Beru mu ji z mordy. Za chvilku dojde chlupáč a má v tlamě opět tu limonádu. Beru mu ji. S velkou omluvou ji předávám opět majitelce. Je to hodný kluk, který myslí na svého páníčka.

Cestování metrem zvládáme dobře.

Jedeme ve čtvrtek domů. Na autobus jde s námi bývalá ředitelka výcvikového střediska pro psy v Praze. Pořád se směje. Nechápu proč? Dozvím se, že je to kvůli mému psovi. Prostě se předváděl před ženskou. Je dobrý komediant. Pronesla paní ředitelka, takový se jen tak nevidí. Ty jeho postoje, když čurá. Smíchem ji tečou slzičky.

Doma píšu latinská slovíčka všech svalů na ruce, noze, šíji a zad. Ve žlutém autobusu se učím a čtu rukou, protože to mám napsáno na Pichtovým psacím stroji ve slepeckém Braillovu písmu. Zajímá to pár cestujících, kteří sedí blízko. Všimli si, že dělám něco podivného. Vysvětluji bodové písmo a pokračuji v učení. Večer na Dědině se s kluky zkoušíme. Moc nám to nejde. Navíc je Míra dost naštvaný. Protože dostal pokutu, jelikož kouřil cigaretu na autobusové zastávce. Prý tak blbého policajta neviděl. Pršelo a on byl tak iniciativní. Míra mu říkal, že špatně vidí. Ale to ho prý neomlouvá. Napařil mu pět stovek pokuty. Sedíme nad latinou až do půlnoci. Druhý den to šlo a těším se, až se vyspím. Usínám brzo v jedenáct večer. O půl jedné mě probouzí rána a sakrování. Petr měl totiž chuť na kafe. Tak si nerozsvítil, aby mě nevzbudil. Jak chystal po tmě věci, tak hrnek shodil. S velkým nadáváním jej roztřískal. To mě potěšil. Tohle se může stát jen zbytkařům, kteří mají ještě nějaké zbytky zraku a Petr je měl. Nedovedl ještě dělat věci poslepu, jako ostatní nevidomí.

Začínáme jezdit na praxi. Učíme se tři trasy. Navštěvujeme nemocnici na Proseku, soukromé sanatorium Boromějky a domov důchodců v Bořanovicích.

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Známá věta z metra. Trasy se nám už trochu někdy pletou. Hlavně při cestách zpátky z praxe.

Zde musím pochválit svého chlupatého průvodce. Opravdu je šikulka. Zvládá to znamenitě. Jedno odpoledne ho jdu venčit. Někdo kolem nás projde. Za okamžik slyším, abych vrátil přetahovadlo. Dost se divím, když se dozvím, že je to na nás. Jak se psi míjeli, tak mu je vzal Cézi z mordy. Pokračoval v chůzi. Tenhle hmat se naučil od zrzavé Xeny. Zase kradl. Omlouvám se a vracím jejich hračku.

V Bořanovicích je miláček všech babiček. Vždy si ho dojdou pohladit. Na Boromejkách je chlupatý doprovod za zlatíčko. Pokaždé mu donesou z kuchyně nějakou dobrotu. Tady se líbí i nám. Nejhorší je to na Proseku. Vytvořili jsme dvojice, které spolu jezdí pracovat.

Když dostanu k sobě zcela nevidomého Méďu, chytne se vzadu za baťoh. Hm, to není správné slovo. On si na nás skoro lehnul a nechal se táhnout. Soustředění nebylo vůbec lehké. Dávat ještě pozor na něj. Méďa spokojeně bez obav vždy došel k cíli. Jediné, co s oblibou prováděl, bylo neustálé pouštění vysílačky při nástupu do autobusu, nebo při hledání schodů do metra. Radostně ozvučení pouštěl nejméně třikrát dokolečka. Úplně jako malé děcko.

Pozdě večer a brzo ráno na Dědině nás budila letadla.

Opravovali v té době na letišti jednu ranvej. Tak letadla přistávala a vzlétávala z dráhy, která byla blíže našemu středisku.

Také při nahrávání na diktafony učební látce, nebylo mnohdy dobře rozumět. To jsme pátrali po Internetu, abychom našli latinská slovíčka, jak zní správně.

Náš správce, který byl na Dědině, měl hlas přesně jako každý Pražák.

Pokaždé jsem si myslel, že ho potkávám na tolika místech a brzo jsem pochopil, že to není on.

Stal se pěkný malér. Při venčení mi cizí vodicí pes, který už pokousal pár chlupáčů, též rafnul Césarka. Prokousl mu přední levou packu. Majitel, přestože ještě docela dobře viděl, si svého psa zavolal. Rychle zmizel. Můj chlupáč došel ke mně, kde si lehnul. Bolestně kňučel. Hned jsem poznal, že se stalo něco špatného. Šli jsme na rehabilitační středisko. Tam jsem požádal službu o ošetření. Druhý den hodný pan správce zajel s námi na veterinární kliniku. Naštěstí nebyla poškozená žádná šlacha.

Vedle na pokoji bydlela Jarmilka, která uměla perfektně napodobit Žeryka od Hurvínka. Plašila mi psa, když spustila Žerykovo štěkání.

Čas běžel a my dělali zkoušky. Cézi musel zůstat na pokoji, kde mi držel pěsti. Závěrečná zkouška se skládala ze dvou částí. Z teorie a praxe. Porota měla k dispozici naše sešity, kde jsme si zapisovali lidi, které jsme na středisku masírovali. Obyvatelé z baráku byli zapsáni z jedné strany a klienti, kteří přišli z venku z druhé. Náš kurz se docela činil. Měl jsem popsané z jednéí strany osm stránek a z druhé deset. Kdybych mohl zapisovat i masáže mého psa, tak bych popsal sešit docela. Otázky jsme si vytahovali z klobouku. Vyšla na mě masáž nohy a popsat všechny svaly. Doplňující otázku vždy dával pan doktor. Stáli jsme na katedře. Členové poroty seděli v lavicích, jako žáci. Teorii umím na výbornou. Profesor, který si na mě zasedl, nešetří chválou. Pokyvuje hlavou a dodá, že moje znalosti jsou lepší než některých mediků. Toho uznání si vážím víc, než osvědčení k masírování. Pak mě doktor dal doplňující otázku. Moc jsem ji nerozuměl. Ale drkotal jsem vše, co mě v tom momentě napadlo. Oddechnul jsem si, když mi sdělili, že teorie je výborná. Druhá část zkoušky byla přímo masáž. Mladá praktikantka si ulehla na lehátko. Na sobě měla tričko a tanga. Naštěstí nevidím, nebo bohužel? Takže mě nerozptylovala. Zato pánskou porotu ano. Masáž mi šla dobře. Občas se dotázala přítomná docentka co právě dělám. Jak se úkon nazývá a jaký sval zrovna masíruji. Jen jednou jsem přesně nevěděl. Dopadlo vše skvěle. Césarek měl radost. Dostal za odměnu celý rohlík. Uteklo nám pět měsíců a my se rozloučili s rekvalifikačním střediskem.

Po měsíci bylo první naše setkání opět na Dědině.

Potkal jsem paní, která znala majitelku Matěje. Domluvím klukům sraz na devátou večer.

Venčím Césarka, který se nemůže už dočkat. Uplyne dvacet minut. Jeho kamarád nikde. Tak to asi nedojde. Cézi běžel dolů, kde se zastavil. Směrem k bydlišti Matěje začal zavile výt. Řeknu vám, hrozný zvuk zněl z jeho hrdla. Byla mi už dost zima. Pomalu jsem šel nazpátky. V tom uslyším, jak známý hlas volá Matěje.

Sláva, dočkali se. To bylo vítání a blbnutí. Domluvíme se ještě na neděli, kdy budeme odjíždět. Césarek dostal na památku gumového beránka. Vydržel mu tři měsíce, než ho zničil.

To bylo jedno opravdové přátelství na které se rádo vzpomíná.

Pět měsíců v Praze uteklo jako voda. Naše sluníčko se zatoulalo jinam. Vztah jaksi nevydržel. Nebyla ta pravá. Musíme hledat dál.

Nic netrvá věčně, ani masérský kurz ani láska k jedné slečně.