Jak jsme před měsícem předznamenali, tento rok Vám budeme přinášet na pokračování knihu César tropí hlouposti. Po předmluvě je tu první příběh s názvem Báječný život se psem. Předáváme slovo Jirkovi Maršálkovi a Césarovi a přejeme příjemné počtení.

Pořídíte-li si psa, měl by se každý dobře nad tím zamyslet. Bude mít na něho dost času, pravidelně ho venčit, krmit, česat, ošetřovat, hrát si s ním? Brát ho jako člena rodiny?

Uklízet po něm, navštěvovat veterinární kliniku, když bude nemocný a též nakupovat dobré krmivo?

Ono je to hezké mít psa. Tohle je moderní trend. Musíte ho mít však rádi. Postarat se o něho, až do jeho skonu. Je to i mnohdy patnáct let lidského života.

Pro mě je především kamarád, výborný pomocník. Nikdy mě nenapadlo, že budu bydlet se psem. I stalo se.

Ale hezky od začátku.

Než začal čtyřnohý parťák se mnou žít, bydlel jsem na penzionu. Poněvadž nevidím a chci být samostatný. Moje představy byly najít si nějakou kočku, která by mě vodila. Samozřejmě myslím dvojnohou. Nebo že umřu dříve, než mě nechají očička ve štychu.

Neumřel jsem a kočku nenašel. Zato mě odešel zrak docela. Zůstaly jen malé zbytky světlocitu.

Bílá hůl mě provází na cestách mým životem. Přátel ubylo. Jelikož jsem se přestěhoval, tak nových kamarádů již nepřibilo. Když člověk nevidí, tak to ani moc nejde.

Naštěstí se v Brně znova obnovila škola pro vodicí psy. Bylo mi nabídnuto, abych tam chodil. Zároveň si požádal o svého čtyřnohého pomocníka.

Jenže na penzionu nesmí být žádná domácí zvířata. Velká hloupost lidí a určitě i závist zabránila, abych mohl svou pomůcku mít. Prý by pořád štěkal a dělal potřebu, kde nemá. Větší pitomost si nemohli ani vymyslet. S cvičitelem jsme dokonce udělali takovou osvětu a byli i za starostou města, ale vše zbytečně.

Jinde to jde, ovšem je to o lidech. Blbost je věčná. Hlavně, že si v tomhle zařízení chovají pěkné zvířátko. Paní ředitelku.

Ještě psa nemám a už se kvůli němu musím stěhovat.

Naštěstí ve stejném městě do bytovky do garsonky. Má dokonce předzahrádku. Jméno pro hafana jsem si vybrat nemohl. Už ho měl. Záleží z kolikátého vrhu je. Podle písmen v abecedě se určí počáteční písmenko. Můj pes je z třetího vrhu, proto se jmenuje César. Je to krásné jméno a líbí se mi.

Po pobytu u cvičitele a naučení tras, které budeme se zlatým retriverem chodit, nás dovezl psovod domů.

Důležitá je první noc.

Není sice svatební, ale už jak říká cvičitel jste svoji.

Před spaním povídám svému čtyřnohému kámošovi příběhy o pejskovi a kočičce. Noc je klidná. Až o půl šesté musím jít chlupáče venčit.

Hned na začátku psi zkouší co si mohou anebo nemohou dovolit.

Vstup do postele jsem mu bez pardonu zarazil. Pohádky před spaním mu vyprávěl a dokonce když mručel, tak vypínal rádio, aby v klidu spinkal.

Dnes už tomu tak není. Prosadil si taky svá práva.

Častokrát si připadám, že mu dělám vrátného. Stále běhá na zahrádku. Chce otevřít dveře.

Ještě že není pes suverén a nekecá mi do výběru partnerky. Ale kdo ví, jestli se k tomu ještě nepropracuje.

Vrátím se k prvním dnům.

Zahrádku si Cézi ihned přisvojil. Lítal stále na travičku. Pozoroval ruch kolem. Avšak ze všeho nejraději se staral o to, aby byly řádně zalité malé keříčky krušpánků. Ty jsem nedávno zasadil.

Občas si liboval vyhrabat velkou díru pod plotem.

Nic mě nezbývalo, než shánět hlínu a jámy trpělivě zadělávat. Nenechal bez povšimnutí i skalku, kterou z jedné strany podhrabal a uvolnil dva docela těžké kvádry. Taktéž krušpánky psí péči jaksi nezvládly a všechny uschly. Na naší zahrádce dokonce sněžilo i v létě. Sněhové přeháňky byly, když se zvědavec díval do Jakubových hraček. Je to můj malý zahradníček. Jak se pes nezaměstná, tak si najde zábavu sám. Rád bych ho slyšel štěkat. Jaký má asi hlas? Tohle se mi zatím nepodařilo.

Nejhorší to bylo, když ho člověk neuhlídal a zrovna pršelo.

Měl jsem jet do Brna a hafan si odskočil na travičku.

Říkám si v pořádku, taky si odskočím. Pak ho zavolám.

Když se tak stalo a já mu nasazoval obojek přišlo překvapení.

Bahno měl všude. Přední packy celé obalené.

Bleskově nachystat kýbl s vodou. Umýt co se dalo a poklusem na autobus.

Abych jen neláteřil, tak chůze s mým novým pomocníkem je rychlá, bezpečná, příjemná. Konečně se mi vrátila chuť chodit na procházky.

Život s tímto psím klukem asi nebude nudný.

Je šikulka. Získávám přes něho dost známých, kteří mají též pejsky.

Tyto pejskaři se s vámi ihned dají do řeči. Hlásí se k vám.

Césarek má tolik přátel, že se v nich nevyznám. Často ani nevím, s kým mluvím.

Jeho první kamarád je labrador Dar. Bydlí kousek a obvyklá zastávka je právě u něho.

Hned vedle je fenka boxera Eša. Ta si Dara přivlastnila. Na Céziho žárlí. V této ulici v malých domcích na dvorečkách jsou psí hlídači. Zdravíme se s vlčákem Rexem, štěká na nás ťapka Pegy.

Dar je mladší a rád si s mým drobečkem hraje. Kluci spolu zápasí. Pozorovat je bývá lepší, než se dívat na televizi. Tohle říká majitel Dara.

Skamarádili se hodně a často se tam zastavujeme.

Jenže můj čtyřnohý průvodce mu klidně ukradne jeho hračku.

Všimnu si toho. Vracím ji majiteli.

Jen se směje a podává Césarovi znova plyšového zajíce. Ten ho bere do tlamy. Spokojeně odcházíme domů. Z jeho huby visí zaječí nohy a uši. Nevím co si myslí řidiči, když přecházíme na přechodu silnici. Koukají vyjeveně na zbytky ušáka ze psí mordy.

Jednou se protáhl na zahrádce k sousedům, kde ho provokovaly děti. Jenže on chtěl za nimi kvůli hračkám. Sousedka mi nabídne, že ho vezme přes její byt, jelikož zpět .  se mu prolézt nedaří. Když ho dovede, poděkuji. Doma si všimnu, že má gumový balónek. Zřejmě mu ho paní darovala. Ráno Césarek jde ven na zahrádku. Ale jak uslyší sousedku, tak se ještě doma u dveří zastaví. Začne couvat. Všimnu si, že má v tlamě balónek. Jdu a zeptám se ženské od vedle jestli mu ho dala. Samozřejmě že ne. Už mu ho mám nechat.

Zjišťuji, že můj hafan klidně krade.

Když jím, si zaručeně myslí, že se přejídám. Zatímco on chudáček neustále hladoví.

Cestu do obchůdku má rád. Tam dostane rohlík. Stačí, abych vzal kabelu a už nemusím říkat kam chci. Neomylně tam se mnou dojde.

Naučil se velice rychle podávat packu, jelikož dostal za to piškotek.

Lidé se mu snaží občas přilepšit, avšak netuší jak je to špatné. Obyvatelé baráku mu házejí zbytky. Můžu pořád dokola vysvětlovat, že to nesmí. Nedají si říct. V obchodě zakazuji psovi dávat rohlíky. Dlouho trvá, než dostanou prodavačky rozum.

Tohle je vždy velká chyba majitele, když to dovolí. V masně nějaký kousek buřtu a kila jdou hned nahoru. Vodicí pes má svou vyváženou stravu. V ní jsou všechny potřebné minerály, vitaminy, tuky, bílkoviny, vlákniny. Podle váhy přidělíme množství granulí. Samozřejmě za dobrou práci dostává odměny. Nesmí se to přehánět, aby nebyl tlustý. Nadváha zvyšuje riziko mnoha chorob, včetně zánětů a degenerativních stavů, srdečních potíží nebo poruch metabolismu, např. cukrovky. Jako u lidí trpí též nejvíce klouby a je špatná pohyblivost. Krmná dávka se podává dle zátěže psa a jeho váhy. Dobrou stravou má prodloužený život až o dva roky. Můj pes je mohutný a statný. Když nemůžete nahmatat žebra svého drobečka a nemá vidět ani pas, tak má zaručeně nadváhu. Držíme se v normě i když dát dvě kila dolů bude potřeba.

Stalo se při čekání na chodbě v nákupním středisku galerie Vaňkovka. Retriever leží přede mnou. Jsou slyšet dámské podpatky, jak klapou.

Césarek otáčí hlavu vpravo a jeho očička sledují příchozí. Zrovna když nás míjí, tak můj pes udělá táhlý zvuk obdivu.

Znáte to pánové, když se vám moc líbí krásy ženy, tak z vás vyjde to dlouhé óóó. Nebo hvízdnutí.

Madam se směje. Ale já myslel, že dostanu jednu do zubů.

Haf, už se musím přidat. Poslouchám, jak to Jirka popisuje. Neřekl ještě všechno. Někdy mívám krok zvaný mimochod.

To je pohyb, kdy se v kroku pohybují společně (párově) vždy nohy na

jedné straně a následně na druhé straně. Dochází přitom k vlnění páteře.

Vlním se skoro jako had.

Možná proto něžnému pohlaví tak moc rozumím, protože se taky nádherně vlní i když jen v bocích.

Říkají o mě, že chodím jako baletka. Vždyť na tom nic není. Kroutit zadečkem a švihácky si vykračovat. Jirka ještě dodává, jak je rád, že nejsem lenochod.

Musím napsat, než to práskne na mě páníček, že někdy trochu chrápu. Jenže to není nic proti tomu, jak řezala dřevo jedna jeho přítelkyně. Takový rachot, že se dům otřásal v základech se jen tak neslyší. Oba jsme nespali celou noc. Protože to bylo, jako když padají kameny. Jako, když spíte v tlupě medvědů Brtníků.

Seznámil jsem se i s lidskými mláďaty. Jeden kluk se jmenuje Vašík, už je větší a chce na mě jezdit. To mu naštěstí jeho a můj pán zatrhli. Má taky pejska. Je to právě Dar.

Nejlepší je to s malým Honzíkem i s jeho sestrou Lucií. Dal jsem ji jednou velkou pusu. Ona prskala a stále se otírala. Nechápu vůbec proč.

Honzíkovi jsem sebral z pusy piškotek. Snědl mu ho. Nerozumím tomu, že bulil, když si mohl říci o další. V létě se chodím koupat do potoka, nebo do rybníka. Parádnější zábavu neznám.

Chutná mi moc zmrzlina. Když mi pán kousek nechá, tak jsem nadšený. Často ho zatáhnu do cukrárny, aby si nějakou koupil.

Podařilo se mi jednou slupnout celý kopeček i s kornoutkem. To mi Honzík, který sotva chodí, ji donesl až pod nos. Stačilo si to opatrně od něj převzít. Zase začal řvát a jeho maminka se smála. Šla mu koupit novou zmrzlinu.

Jirka mi domlouval, ale z toho jsem si nic nedělal. Vždyť jsem měl takovou dobrotu.

Druhý den jsme je potkali opět a Honzík v kočárku si začal cpát sušenky, které měl všechny do pusy. Lucka si pro změnu rukama chránila obličej. Tak ji nebudu olizovat, nechám to na jindy. Učí mě štěkat na povel. Tohle nesmím, to mě zakazovali. Štěkat prostě nebudu. Ani když si to přejí.

Tak Césarku, už mě k tomu zase pust. Nejsou jenom příjemné a veselé věci. Jak ten můj pes skáče, jako kamzík a rychle běhá, tak si zapíchnul do oka osinu.

Cesta do Brna na kliniku. Nastal okamžitý zákrok. Musím říci, že Cézi je moc statečný. Bez uspání mu osinu vyndají. Drží a to prý málokterý pes dokáže.

Přítelkyně Míla vlastní domeček. Je tam samý schodeček, plno krabic a dokonce v kuchyni normálně holá skála. Domek je nalepený na skalnatém masivu.

Můj chlupáč je pohodář. I když padá z dřevěných točitých schodů, tak se usmívá. Dělá, jako by nic. Považuje tohle za velkou legraci.

Má novou kamarádku rezatou Irču. To je Labrador z útulku. Říkám ji Xena, protože s Césarem vždy provádí bojové tanečky. Provokuje ho plyšákem a přestože jich má plno, nedá mu ani jednoho. Dokáže mu hračku vyrvat z mordy.

Když ho jednou žene, tak porazí malého tříletého Oskárka. Zřejmě César mu, jak přes něho přeběhnul, vyrazil sklíčko z brejliček.

Oskárek leží na zemi a ani se nehne. Maminka ho zvedá. Musí mu brejličky vzít a sklíčko nasadit.

Inu, honí-li vás bojovnice tak se utíká. Ono, když po vás přeběhne čtyřicet tři kilo je už to znát.

Jedu z Brna domů. Čekám na tramvaj. Z ní vystupujeí paní a ptá se mě, jestli to není César. Je ten můj pes prý celý on. Byla to jeho bývalá sousedka. Udělala nám radost, že se přihlásila. Cvičitel dovezl Cézimu tvrdý gumový balónek. Myslí, že tento nezničí. Kéž by se nemýlil.

Jdu se psem za paneláky.

Tam je bývalý žák zdejší základní školy. Známe se z besedy, kterou jsem jim dělal o nevidomých. Můžu klidně dosvědčit, že ten štěkot patří jeho Bárnymu. Ten mu nic neudělá. Jen pokaždé prožene s křikem všechny psy.

Vyřítí se kokršpaněl zpoza rohu a vyděšeně ztuhne. Tohle nečekal. Retrieer k němu dojde a očichá si ho. Bárny začne couvat. Schovává se v klenbě sklepního okna. Po chvíli se skamarádí. Blbnou spolu a ještě se k nim přidá jeden malý ratlík. César odkvačí kolem nás. Dlouho nic. Najednou běží Bárny. Zase delší odmlka. Nakonec ten malý čoklík, který evidentně už toho běhání má plné zuby. Můj chlupáč je oproti nim dost velký. udělá pár kroků, oni musí běžet aspoň třikrát více. Večer si hraje chlupáč s novým balónkem. Je cítit, že má z něho radost. O to méně já, když o půl noci slyším rány. Zjistím, že se Cézi nudí, tak vezme balónek do pusy a pustí ho na podlahu. Ten se aspoň třikrát odráží od země. Opět ho bere a pouští. Bum-bum-bum! Abych se vyspal, tak mu ho musím zabavit. Dostane ho až ráno, nebo na konci školního roku. Dny běží a cvičitel se diví, jak už balónek dostal na frak. Nestačím sbírat kousky slisované pryže. Pes třepe nějak hlavou a tak mu prohlížíme ucho. Je tam zánět. Jedeme do Brna. César se snaží z čekárny nenápadně odplížit, ale to se mu nepovedlo.

Dobře si pamatuje, jak tady už byl. Nedivím se mu, že nemá v tato místa dostatek důvěry.

Vyčistí mu ucho a pak ještě bere kapky. Za týden je kontrola. Naštěstí vše v pořádku. Tak doufám, že bude pokoj.

Mám pracovat, jako telefonní manažer, ale v závěru mě nepřijali, kvůli mému psovi. Taková diskriminace.

Možná je to tak lepší, protože nutit zboží po telefonu lidem by se mi příčilo.

Budu dělat rekvalifikaci na Dědině v Praze v oboru nevidomý masér. Bezvadné. Až na to, že kurz trvá pět měsíců. Ještě nám zbývá několik dnů, než se tam vydáme.

Přijela k nám dámská návštěva. Césarek je evidentně nadšený. Přítelkyně se mu líbí a zamlouvá. Snaží se ji něco darovat. Venku najde vajgl, který bere do mordy. Donese ji ho. Večer ji pozoruje, když se vysvléká. Najednou se ozve zvuk obdivu.

“óóó?“ Škoda, že to neumím vystihnout přesně. Míla se směje a říká, že se ji nikdy nedostalo takového uznání, když si sundala podprsenku od žádného chlapa. Noc ovšem hrozně prochrápala. Ráno seděl Césarek nad ní s jedinou nevyslovenou otázkou. Sežrat, či nesežrat? Teď předám slovo psímu aktérovi, aby se pochlubil, jaký je labužník.

Jirko, zrovna jsem o tom nechtěl mluvit. Co nadělám? Tak to povím i vám. Byli jsme u té chrápající Míly, ke které došla návštěva. Nádherná dáma. Jen se naše oči střetly, už mě hladila. Lehl jsem si na záda a oddával se sladkému mazlení. Náhle mi to došlo, když zjistím, že se na nás kouká přítelkyně mého páníčka. Jaké zděšení mě prolétlo hlavou. Tak se může cítit jen nevěrný muž, kterého zrovna nachytala jeho manželka. Omluvte mě, jdu si dát gáblík.