Jak jste se vůbec dostala k výcviku vodicích psů?

Když mi bylo třináct let, začala jsem chodit s kamarádkou do útulku, kde jsme jako dobrovolnice pomáhaly s venčením psů a podobně. Nějakou dobu mě to vtahovalo, až jsem si nakonec pořídila vlastního psa a začala s ním chodit na cvičák. Připravovala jsem jej na soutěže v klasických disciplínách a na další zkoušky. Shodou okolností jsem se tam seznámila s paní, která se zajímala o výcvik vodicích psů. Inspirovalo mne to a začala jsem na toto téma vyhledávat informace i v tisku a na internetu. Čím dál víc jsem se chtěla stát součástí a aktivně se zapojit. Potom jsem si jednou v podchodu u hlavního nádraží v Brně všimla vývěsky školy pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka, a další den jsem zvedla telefon a zažádala o štěně do předvýchovy.

Jaké byly první krůčky ve škole, kde se připravují vodicí psi?

Začala jsem se starat o štěně, ačkoliv jsem byla ještě na střední škole a u nás doma nebylo moc místa. Štěňátko se mnou chodilo i do školy, občas působilo rozruch při vyučování. Postupně jsem se seznamovala jak s brněnskou školou pro vodicí psy, tak s lidmi, kteří s ní spolupracovali, ať už v rámci výchovy štěňat nebo i přímo ve škole. V průběhu času se uvolnilo místo kolegyně, která měla na starosti pečovatele vychovávající štěňata. Líbily se jí moje názory a postřehy v době, kdy mě vedla v rámci naší skupiny vychovatelů. Doporučila mne vedení školy a já jsem s radostí přijala. Dnes kromě vlastní přípravy vodicích psů vedu i stále se rozrůstající tým vychovatelů štěňat.

Co bylo na začátku nejtěžší?

Získat si autoritu u lidí, se kterými jsem do té doby byla ve stejném postavení. Zvlášť u těch, kteří se školou už pracují dlouho.

Jak jste se s tím vyrovnala?

Stojím si za svým po pracovní stránce. Ale nedělám ze sebe vševědoucí, dávám prostor i k inovacím a konstruktivní diskusi. Ale stavím na tom, že přesně vím, co štěně má umět, na co má být připraveno, a trvám na důslednosti vychovatelů, když vidím, že něco nejde. Hodně jsem se taky musela naučit rozlišovat mezi osobními vztahy a profesionálním vztahem s lidmi. Nakonec jsem se naučila řešit profesionální otázky otevřeně a „natvrdo“, i když mám s tím člověkem přátelský vztah.

Co se dá poznat u štěněte?

Většinou dobře poznám, kde je chyba, co ve výchově není v pořádku. Ale zpočátku je to hodně individuální. Hodně si všímám toho, jaký vztah mají ke štěňatům vychovatelé, jestli jsou důslední a jaký mají cit pro psa. Také je vidět, jak se mění počáteční nejistota u psů k důvěře a vzájemnému vztahu, jak se zbavují strachu a přizpůsobují se životu v lidské smečce. Kolikrát třeba štěně vypadá, že se mu nepodaří absolvovat, že neprojde, a nakonec překvapí. Proto si dávám pozor na unáhlené soudy, dávám šanci na zlepšení.

Co vám práce se štěňaty dává. Myslím v osobní rovině, jaký z toho máte pocit?

Moc se mi líbí ten rozdíl, když vedu psa v postroji. Abyste tomu rozuměli, když jdete se psem na procházku a máte jej na vodítku, máte toho psa pod kontrolou a v podstatě vedete vy jeho. Když máte psa v postroji, je to něco úplně jiného. Učíte psa, aby některá rozhodnutí dělal za vás, aby vedl, dáváte mu poznat, že mu věříte a že na něj spoléháte. Kolikrát třeba se psem v postroji zavírám oči a v podstatě relaxuji a nechám psa, aby se o mne postaral.

Jak dlouho trvá, než se taková důvěra vyvine? Jak poznáte, že je správný čas?

To je hodně individuální. Nejdřív kolem dvou až tří měsíců společné práce. Začnete si všímat, jak moc je pes oddaný svému poslání, jak se snaží a jak se práci věnuje. Také je snadné poznat, jak často dělá chyby a jak se postupně zlepšuje.

Pojďme se podívat na školu pro výcvik vodicích psů jako takovou. Co vám tato práce dává, co pro vás bylo největším přínosem?

Jednoznačně příležitost realizovat se v oblasti, která mě baví a zajímá.

A co Milan. Jaký je jako šéf a učitel?

To se musím vrátit do doby, kdy jsem jej potkala. Od začátku spolupráce jsem měla z Milana i Laďky pocit, že bych je ráda poznala. Měli takový zvláštní přístup, dali člověku najevo, že může být v pohodě a v klidu. Rychle si získali moji důvěru, a to se ne každému podaří.

Co po pracovní stránce?

Každopádně jsem získala a získávám spoustu zkušeností. Milan mě od začátku podporoval a získala jsem díky němu mnohem větší sebedůvěru být sama sebou, což se promítá i do života.

Dává vám prostor i pro vlastní iniciativu nebo vám říká, co máte dělat?

Dává mi poměrně velkou volnost. Spíš se radíme a vyměňujeme si postřehy o jednotlivých psech, jak který z nich s každým z nás pracuje, kde vidíme problémy. Takže je to spíš souhra, než vedení. Ale samozřejmě mi poradí, když si nejsem jistá. Milan spíš věci trpělivě vysvětluje a dovede člověka k vlastnímu poznání, kde dělá chybu.

Co vás na práci nejvíc vyčerpává?

Ne všichni lidé jsou hodní a občas se ke psům chovají ne jako k partnerovi, ale jako k věci, kompenzační pomůcce. To mě hodně mrzí. Také je pro mě vždycky zklamáním, když pes nechce spolupracovat, když utíká nebo nepřichází na zavolání. Samozřejmě že se tyto věci musí naučit, ale občas to pes prostě nechce přijmout. To je potom zbytečné, lámat ho k něčemu, co dělat nechce. Sice by asi šel vycvičit, ale nedělal by to rád, nebyl by šťastný.

Kdo potom rozhoduje, co dál. Je to na Milanovi?

Rozhoduje Milan a já mu věřím. I když se mě zeptá, jestli chci ještě zkusit s tím psem pracovat, je to jak jsem říkala, nemá cenu psa nutit pracovat, když to v sobě nemá a nechce.

Jaký je Váš největší úspěch?

To bude asi jedno štěně, zlatý retriever Jasmínka, která dnes vodí svého pánečka v Holandsku. Hodně jsem se s ní setkávala už během štěněcího věku a potom jsem se jí hodně věnovala i ve výcviku, byl to jeden z mých prvních vodicích psů a v podstatě si ji pamatuji nejlíp, myslím, že jsme spolu prošly celý výcvik a já ji vypiplala i přes občasné problémy. Naučila jsem se jí rozumět a našla jsem si k ní cestu. Dneska je báječná a výborně pracuje.

Zpět na: Naši Lidé